Když mi bylo osmnáct let, měl jsem docela běžné starosti jako mí vrstevníci. Hezky o tom zpívá Pavel Lohonka Žalman v písni „Dálnice č. 5“, cituji: „…to nám bylo sedmnáct, sedmnáct a půl roku, život tančil kolem nás a zdál se bez nároků“. I já to tak prožíval, život byl opravdu bez nároků a domníval jsem se, že to tak bude pořád. Vnímal jsem kolem sebe staré lidi jako takové, co tak byli vždycky, má babička byla prostě mou babičkou a nějak mi nedocházelo, že jednou jí také bylo sedmnáct let.

Pravda, je to trochu naivní dětské snění, ale to k tomu věku patří. Jenže to je také vhodná doba k zamyšlení nad tím, co dál, jak si zajistit budoucnost. Současný svět není žádnou růžovou zahradou, nebylo to ani za socialismu a ani to tak není dnes, mladí lidé jsou už velmi brzy zatahováni do mnoha povinností a právě proto by měli začít uvažovat v horizontu desítek let dopředu, nejen jak se uživit, ale také mít kde bydlet.

Za socialismu bylo bydlení vnímáno jako základní životní potřeba a domnívám se, že se to odrazilo i v současném pojetí vnímání zajištění střechy nad hlavou, neboť více než tři čtvrtiny lidí v naší zemi bydlí ve vlastním a nájemnímu bydlení se u nás moc nedaří. To je ale dobře a právě mladí lidé by měli mít vštípeno od rodičů a dalších zkušených lidí, že je to jedna ze zásadních hodnot, které usnadňují život a umožňují také přežít bez zbytečného stresu.

Stres je v současné době největším nepřítelem lidstva (kromě jeho vlastní hlouposti) a stresu se lépe čelí ve vlastním domě nebo bytě. I když si jej pořizujete na hypotéku se zástavou nemovitosti https://www.americkahypoteka.cz/zastava-nemovitosti/, vždy je to větší výhra než nájemní bydlení, kde jste stále jednou nohou na ulici a vlastně si nemůžete být jisti, že vás tu pronajímatel ponechá ještě za pět, deset let. Stěhovat se z nájmu do nájmu ve dvaceti letech není nic proti tomu, absolvovat tuto životní zkušenost v sedmdesáti letech.

Když mi bylo osmnáct let, měl jsem docela běžné starosti jako mí vrstevníci. Hezky o tom zpívá Pavel Lohonka Žalman v písni „Dálnice č. 5“, cituji: „…to nám bylo sedmnáct, sedmnáct a půl roku, život tančil kolem nás a zdál se bez nároků“. I já to tak prožíval, život byl opravdu bez nároků a domníval jsem se, že to tak bude pořád. Vnímal jsem kolem sebe staré lidi jako takové, co tak byli vždycky, má babička byla prostě mou babičkou a nějak mi nedocházelo, že jednou jí také bylo sedmnáct let.

Pravda, je to trochu naivní dětské snění, ale to k tomu věku patří. Jenže to je také vhodná doba k zamyšlení nad tím, co dál, jak si zajistit budoucnost. Současný svět není žádnou růžovou zahradou, nebylo to ani za socialismu a ani to tak není dnes, mladí lidé jsou už velmi brzy zatahováni do mnoha povinností a právě proto by měli začít uvažovat v horizontu desítek let dopředu, nejen jak se uživit, ale také mít kde bydlet.

Za socialismu bylo bydlení vnímáno jako základní životní potřeba a domnívám se, že se to odrazilo i v současném pojetí vnímání zajištění střechy nad hlavou, neboť více než tři čtvrtiny lidí v naší zemi bydlí ve vlastním a nájemnímu bydlení se u nás moc nedaří. To je ale dobře a právě mladí lidé by měli mít vštípeno od rodičů a dalších zkušených lidí, že je to jedna ze zásadních hodnot, které usnadňují život a umožňují také přežít bez zbytečného stresu.

Stres je v současné době největším nepřítelem lidstva (kromě jeho vlastní hlouposti) a stresu se lépe čelí ve vlastním domě nebo bytě. I když si jej pořizujete na hypotéku se zástavou nemovitosti https://www.americkahypoteka.cz/zastava-nemovitosti/, vždy je to větší výhra než nájemní bydlení, kde jste stále jednou nohou na ulici a vlastně si nemůžete být jisti, že vás tu pronajímatel ponechá ještě za pět, deset let. Stěhovat se z nájmu do nájmu ve dvaceti letech není nic proti tomu, absolvovat tuto životní zkušenost v sedmdesáti letech.